Únor
Měsíce únor a březen jsou ve dvojjazyčné Lužici ve znamení masopustu.
Únor je se svými 28 (29) dny nejkratším měsícem, a led je stále ještě umrzlý a tvrdý jako roh. Proto se v hornolužické srbštiněnazývá mały róžk (malý roh).
V dolnolužickosrbském jazyce se únor vztahuje ke svátku Hromnic - jeho jméno je swěckowny.
Březen
Březen se v Horní Lužici nazývá podle slova označujícího jaro ("nalěćo") nalětnik; v Dolní Lužici jej považují za měsíc následující po zimě - pozymski.
Póstnicy - Masopust
Žádný obyčej není v dnešní Lužici slaven tak dlouho a silně jako masopust - přičemž jeho forma a intenzita se v jednotlivých regionech velmi liší. Zatímco v oblasti Budyšína (Bautzen) a Kamjence (Kamenz) se - odhlédneme-li od dětských průvodů - jedná pouze o družnou společenskou taneční zábavu v kostýmech, v jiných končinách se uchovala řada prvků, upomínajících na soudržnost vesnické pospolitosti.
Camprowanje - Masopustní obchůzky
Toto
obcházení koledujících dům od domu je nejrozšířenější zvyklostí.
Svými kořeny tkví v předkřesťanských představách
víry. Za pomoci maškarády a silného hluku je z usedlostí vyháněno
vše zlé. Jezdec na bělouši a čáp symbolizují počínající
jaro, medvěd odcházející zimu, kominík vymetá duchy zimy, strážník
představuje vrchnost a vyhlášená "vaječná bába" shromažďuje
dary na masopustní hostinu. Kromě "vaječné báby" ztratily
ostatní tradiční figury v posledních letech na významu. Vesnická
mládež se dnes obléká do žertovných kostýmů a táhne za zvuků
hudby od domu k domu.
Účastníci průvodu zdraví obyvatele jednotlivých domů hlučným rámusením a muzikou a zvou paní domu k tanci. Návštěva "camprujících" je pro každou rodinu ctí. Dokonce ani obyvatelé domu, ve kterém právě drží smutek a u kterého se proto zastavení nekoná, nechtějí stát zcela mimo a odevzdávají jako všichni ostatní poplatek ve formě vajec, slaniny anebo i lihovin a peněz. Vykoledované potraviny jsou většinou o týden později zkonzumovány při velké "vaječné hostině", kterou "catnprování" končí.
Camprowanje w Ćisku - Masopustní obchůzka v Ćisku (Zeißig)
Masopustní "camprování" je v Čisku dávnou tradicí, jedné únorové neděle táhne přibližně 50 žertovně oblečených osob - muži a vesnická mládež - od domu k domu; při tom jsou doprovázeni dechovou kapelou a pestře vyzdobeným povozem s koňským zápřahem.
Ačkoli se někdy říká: "Blázni jdou", vyžaduje si provedení průvodu přísnou organizaci a řád, neboť je třeba dodržet jeho pevný tradiční průběh. Den začíná takto: zápis do seznamu účastníků, obstarání kasiček, společné fotografování se a seřazení se do průvodu vesnicí.
Na čele pochoduje dechová kapela, následovaná "staršími" z vesnice. Ti na sobě mají modré zástěry a na levé straně čapky pestré kytice. Za "staršími" kráčejí tradiční figury, typické pro obec. V Čisku jsou to kominík, lužickosrbská vajíčkářka, pekař, šašek, cikánka, čarodějnice a řada dalších veselých postav. Konec průvodu tvoří "gulášové kanóny" - vojenské kuchyňské kotle, tažené traktorem, a pestře vyzdobený, rákosím vystlaný koňský povoz. Průvod končí u usedlosti Forcheových a nyní začíná vlastní "camprování". "Starší" vcházejí do statku či do domu jako první a prosí o malý peněžní příspěvek pro "camprující" do hlavní pokladny. Kapela hraje zastaveníčko a "starší" tancují se ženami z domu. Jako projev díků za finanční dary se rozdávají kupony na pivo a nalije se pár skleniček tvrdého alkoholu. Každý další "camprujíd" chce samozřejmě ještě dostat spropitné do vlastní malé kasičky - to pocítí i automobilisté, projíždějící přes ves. To "vaječná bába" to má jednodušší. Je již očekávána a její koš se rychle plní vejci.
Hospodyně, mějte se na pozoru! Kominík má černě zamazané ruce a je stále pohotově k láskyplnému objetí. Večer pak táhnou ti, kdo aktivně "camprovali", za zvuků pochodu do sálu v hospodě. Ženy a dívky se oblečou do nejhezčích lužickosrbských krojů wojerecké oblasti; muži mají černé kalhoty, bílou košili a modré zástěry.
První tři taneční čísla - valčík, polka a mazurka - patří "camprujícím" a starší ženy z vesnice pohlížejí kritickýma očima na rušné dění.
Získat o tomto večeru místo v sále není nijak jednoduché, neboť mladí i staří z celé vesnice se chtějí podílet na masopustní tancovačce. Nyní mohou být přirozeně využity i kupony na pivo, získané během dne.
Slavnost končí dlouho po půlnoci a všichni se těší, že se za rok "camprování" zase zúčastní.
Günther Zschech, Ćisk (Zeißig)
Zapust - Slavnostní masopustní průvod mládeže v Dolní Lužici
Kromě"camprování" a jeho závěru, spojeného s konzumací nashromážděných vajíček, se koná ještě slavnostní průvod mládeže - "zapust". Ten je jednou z nejvýznamnějších dolnolužickosrbských svátečních zvyklostí.
Zapust - Slavnostní masopustní průvod mládeže v Žylowě (Sielow)
"Zapust" se koná některou sobotu nebo neděli po "camprování". Všechna děvčata v průvodu jsou oblečena do svátečního dolnolužickosrbského tanečního kroje. Vyšívané šátky a sukňové stuhy či ozdoba hlavy "lapa", s níž je kroj teprve kompletní, jsou často nové, neboť je starší ženy často dávají jako dar svým vnučkám.
Dívky se nechají obléci od zkušených žen - oblékaček, aby nezavdaly žádný podnět ke kritice. Poté se děvčata shromáždí v hostinci a čekají zde na vesnické mladíky. Ti dostanou po jejich příchodu "masopustní kytici" z umělých květin, kterou si připnou na klobouk či klopu. Nejstarší z mládeže poté přečte závazný řád, týkající se provedení a průběhu průvodu. Současně je také vyhlášeno, kdo bude s kým tvořit pár. Po následujícím tanci jednotlivých párů vyjde celá společnost před hostinec a nechá se zde vyfotografovat. Poté táhne mládež v dohodnutém pořadí a s kapelou v čele vesnicí. Hlavním účelem průvodu jsou čestná zastavení u těch obyvatel vsi, kteří se zvláště zasloužili o obecné blaho. S poctěnými osobami, kterým je též připjata masopustní kytice, se zatančí čestné kolo. Za to dostane mládež slušnou částku. Večer se pak všichni obyvatelé vsi odeberou ke sváteční taneční zábavě v hostinci. Dříve se dbalo na to, aby se všichni pořádně vytancovali, neboť jen tak, jak se věřilo, se v novém roce dobře vydaří len. Děvčata se snažila tancovat s co nejvyššími mládenci a skákat hezky vysoko, protože tak měl len narůst do výšky.
