Listopad

V měsících listopadu a prosinci se v rozličných regionech dvojjazyčné Lužice setkáme s velkým množstvím různých tradic.

V lužické srbštině existují vedle běžného označení nowember ještě další varianty. Listopad se tak v hornolužické srbštině nazývá rovněž nazymnik, což souvisí se slovem pro podzim ("nazyma"). V Dolní Lužici se tomuto měsíci říká młošny - toto označení se vztahuje k výmlatu v rámci zemědělských prací.

Prosinec

Prosinec je "vánoční měsíc", zvaný hodownik; v dolnolužickosrbském jazyce jej nazývají "zimní měsíc" - zymski.

Swjaty Měrćin - svatý Martin

Dětské průvody koledníků na svátek sv. Martina (11 listopad) se konají ve všech lužickosrbských katolických obcích, s výjimkou farnosti Radwor (něm. Radibor), kde tento zvyk probíhá na den sv. Mikuláše (6 prosince). Děti chodív malých skupinách od domu k domu a prosí o pamlsky. Přitom zpívají následující popěvek:

Swjata Borbora - svatá Barbora

V některých obcích farnosti Kulow (Wittichenau) obchází v předvečer stej­nojmenného svátku (4 prosince) "svatá Barbora". Chodí dům od domu, provázena dvěma služebníky, zvanými Ruprecht. ještě před nemnoha lety byla oblečena do částí svatebního kroje lužickosrbské katolické nevěsty. Dnes se obléká do bílého šatu nevěsty; přes obličej má závoj. Hodným dětem naděluje jablka, ořechy a sladkosti. Těch neposlušných se dotkne metlou na tváři.

"Svatá Barbora" nepromluví po celý čas ani slova, to za ni obstarají oba Ruprechti. Ti chtějí po dětech, aby řekly o svém chování a něco zazpívaly či zarecitovaly. Děti jsou přitom rozrušené a poté pyšné, že jim "svatá Barbora" něco nadělila.

Sonja Hrjehorjowa, Sulšecy (Sollschwitz)

Swjaty Mikławš - svatý Mikuláš

V některých vesnicích katolické farnosti Kulow (Wittichenau) se v předvečer 6 prosince můžeme setkat se "svatým Mikulášem". Je oblečen jako katolický biskup do červeného pláště s mitrou a v ruce nese biskupskou berlu. Většinou je doprovázen dvěma průvodci (zvanými německy "Weihnachtsmann").

Swjaty Mikławš w Salowje (Saalau) - Svatý Mikuláš v Salowě

Společně se dvěma mladými lidmi chodím 5 prosince, v předvečer církevního svátku "svatého Mikuláše" dům od domu. Jsem oblečen do biskupského oděvu a navštěvuji v našivši v doprovodu dvou "Weihnachts-mannů" všechny děti do deseti let. Náš příchod oznamujeme zazvoněním na zvonek u domovních dveří. Ve světnici se představíme a ptáme se dětí, zda vždy poslouchaly své rodiče. Pokud tomu tak nebylo, dostane se dítěti pokárání. Ale protože "svatý Mikuláš" byl tuze dobrotivý biskup, jsou výtky věcí "Weihnachtsmannů".

Já děti pouze chválím a ptám se, zda by nepřednesly modlitbu, nezazpívaly píseň či nezarecitovaly básničku. To pro ně není problém, neboť se na to už předem pořádně připravily. Za odměnu ode mne dostanou malý dárek. Ty kladou rodiče, dříve než se vydám na cestu, ven za domovní okna. Poté, co děti nám - tedy "svatému Mikuláši" a jeho doprovodu - poděkují, rozloučíme se a odebereme se na návštěvu další rodiny.

Clemens Šołta, Salow (Saalow)

Dźěćetko - Obchůzková nadílka na Slepjansku

V čase přástek obchází v regionu Slepo (Schleife) "dźěćetko". Rolníci v této písčité, lesnaté oblasti, zvané "hola", patřili k nejchudším v celé Lužici. Místní dívky si tedy usmyslely, že budou dělat malým dětem v adventním času radost tím, že jim nadělí drobné dárky, jako jablka, hrušky, ořechy a perník, ale také menší, doma ušité části lidového kroje.

Dívka, mající krátce před svatbou, je místní "kantorkou" (vedoucí zpěvačkou) určena za nadělující bytost a o jedné adventní neděli oblečena do kroje družičky. Obličej se za­kryje závojem, na zelenou sukni přijde bílá zástěra, místo bílé halenky dlouhá bílá blůza zastrkaná pod sukni s laclem a ruce se opatří bílými vlněnými rukavicemi. Každá dívka, pomáhající při oblékání, přinese s sebou pestrou stuhu. Ty se potom - buď ve smyčkách sdrhnuté na rukávu, či jako volně visící- připnou na krojový oděv "dźěćetka". Protože je "dźěćetko" krášleno stuhami v každé ze sedmi vsí regionu jinak, dá se s jistotou říci, ze které z nich pochází. V některých se přinesené stuhy našívaly na dlouhou, pestrou pásku. Tak se dá spočítat, kolik děvčat se podílelo na oblékání. Po připevnění komplikované ozdoby hlavy dostane "dźěćetko" do pravé ruky metlu z březového proutí a do levé zvonek, kterým se ohlašuje. Při své návštěvě vůbec nepromluví. Mluvit smějí pouze jeho prů­vodci, a tak "džěčetko" zůstane obdarova­nými nepoznáno.

Dnes navštěvuje "dźěćetko" v adventní doběškolky, školy, vánoční besídky důchodců, adventní posezení místních skupin národní organizace Domowina a také vánoční trh ve farní obci Slepo. V každé vesnici je oblékáno podle tradiční starobylé zvyklosti. Těší nás, že ve všech sedmi vesnicích - Slepo (Schleife), Rowno (Rohne), Mulkecy (Mulkwitz), Miłoraz (Mühlrose), Trjebin (Trebendorf), Brězowka (Halbendorf) a Dźěwin (Groß-Düben) došlo v posledním čase k obrození tohoto zvyku.

Lenka Nowakowa, Rowno (Rohno)

Janšojski bog - Obchůzková nadílka v Janšojcích

Janšojcy patří do oblasti dolnolužickosrbského kroje. Také zde je nadělující bytost oblečena do šatu, sestaveného s fantazií z rozličných součástí místního lidového oděvu. Jeho součástí je vatovaná spodní sukně. Na ni přijde červená, stuhou zdobená sukně. Horní část těla kryje dlouhá bílá pánská košile, na jejíchž rukávech jsou při­pjaty malé kytice či věnečky z umělých květin. Přes sukni se stuhou je vpředu a vzadu uvázána bílá naškrobená krajková nabíraná zástěra. Na její pas se upevní vyšívané stuhy. Kolem těla má "janšojski bog" širokou hedvábnou šerpu. Celé oblečení doplňují bílé rukavičky a punčochy a černé střevíce.

Zvláště nápadná a komplikovaná je ozdoba hlavy. Kolem hlavy vybrané dívky se jako turban ovine vlněný šátek a vepředu se zaváže na uzel. Přes něj se položí bílý šátek, dekorovaný dvěma květinovými úponky. Doprostřed se upevní věneček družičky. Obličej zakrývá nařasený tylový šátek, okrášlený pestrými stuhami, perlovými šňůrami a nášivkami z blýskavých plíšků. Celou okázalou výbavu doplňují pestrými stužkami zdobená metla v pravé a zvonek v levé ruce.

Se svými průvodkyněmi se "janšojski bog" vydává na cestu za nejmladšími obyvateli vsi. Aby zůstal nepoznán, nesmí při tom mluvit.

Úderem metly na okno a zvukem zvonku ohlašuje u každého domu svůj příchod. Po obdarování dětí se "janšojski bog" dotkne metlou dospělých, aby se na ně přenesla probuzená síla přírody.

Liska Möschowa, Janšojcy (Jänschwalde)

Swjata Marija hospodu pyta - Panna Maria hledá přístřeší

Biblická událost - Mariino a Josefovo hle­dání přístřeší v Betléměse stala podnětem pro podílení se devíti rodin na symbolickém poskytnutí přístřeší Matce boží.

Každý, kdo je spjat s touto adventní zvyklo­stí katolické části Lužických Srbů, slibuje, že neodmítne nikoho prosícího. Sošky Matky boží a svatého Josefa jsou po devět dnů před Štědrým večerem nošeny od jedné rodiny ke druhé.

Jejich pořadí se na druhou adventní neděli určí losem. Devátá rodina se může považo­vat za šťastnou, neboť Marie a Josef u ní zůstanou až do svátku Hromnic (2 února). Při příchodu svaté Marie ze zúčastnění společně modlí. Stejný ceremoniál probíhá i tehdy, kdy Matka boží opouští stavení a je přenášena k další rodině, kde je již očekávána.

V naší obci se přirozeně modlíme ve své lužickosrbské mateřštině - pětkrát Otčenáš, dále Vyznání víry a Anděl páně.

Gabriela Brězanowa, Prawoćicy (Prautitz)

Nowolětka - Novoroční pečivo

Ve zvykosloví všech národů najdeme množství svátečních příležitostí, které se dochovaly z dávné minulosti.

Když končil kalendářní rok, upínali se rolníci v myšlenkách již k roku nadcházejícímu. Měli starost o úrodu a o to, jak se bude dařit dobytku. Z tohoto důvodu se v předvečer Nového roku pekly zvířecí figurky z mouky, vody a trocha soli; příštího dne se daly sežrat živým zvířatům - stejným jako ona zpodobněná. To mělo vyjadřovat naději a víru v to, že domácí zvířata zůstanou v příštím roce zdravá. Typické novoroční figurky ("nowolětka") zpodobňovaly krávy, koně, prasata, ovce, kozy, slepice, husy, kachny, psy a kočky.

Z této zvyklosti, která ojediněle přetrvala až do 20. let 20. století, se vyvinula nová tradice, udržovaná především ve školách a školkách. Děti zde formují a pečou rozličné zvířecí figurky pro radost a potěšení či jako dárky. Muzeum "Stará perníkárna" ("Alte Pfefferküchlerei") we Wósporku (Weißenberg) zachovává tomuto zvyku také věrnost. Zmíněné figurky se zde v zimním období zhotovují za účasti návštěvníků.

Přípravu těsta popisuje Irmgard Wenzelová ze "Starě perníkárny" ve Wósporku:

Z mouky a vody se připraví kvásek, nechá se po dva dny uležet v teple a později se po přidání většího množství mouky a trocha potřebné soli zpracuje na těsto, z něhož je možno modelovat. Důležité je, aby bylo dlouze a pořádně prohněteno. Zbytek těsta se přikryje navlhčenou utěrkou a dbá se, aby nevyschl.