Jatšy - Velikonoce

Kraslice

Již od pradávna je vejce symbolem růstu a plodnosti. Po staletí je také široce rozšířen jarní zvyk obdarovávat se vejci. Životní síla, skrytá uvnitř vejce, by tímto způsobem měla přejít na obdarovaného. Ve zvyku darování vajec se mísí pohanské představy o znovuzrození přírody na konci zimy a křesťanská víra ve zmrtvýchvstání. Barvení vajec a zdobení skořápky symboly a ornamenty je jedním z nejstarších lidských lidových uměleckých projevů. Hodnota vejce v jarní obřadnosti se takto ještě zvyšovala a byla ve všech dobách spjata s atmosférou radosti. Nejstarší známá zmínka o lužickosrbských kraslicích pochází z doby kolem roku 1700.

Malování a zdobení kraslic je dodnes význačnou částí zvykoslovného kalendářního cyklu Lužických Srbů. Široce rozšířena je technika voskování (batikování). Pomocí speciálně (do trojúhelníčku) sestřižených husích per či špendlíkových hlaviček se na očištěné skořápky uvařených anebo vyfouknutých vajec nanáší vzor z horkého vosku. Ztuhlý vosk chrání skořápku před barevnou lázní. Postup se po každém uschnutí barvy opakuje, přičemž pokaždé se použije jiná barva. Nakonec se vosk zahřeje a setře. Pestrá kraslice se objeví v plné kráse. Jistou ruku vyžaduje technika škrábání. Při ní se vyrývá do předem obarveného vajíčka ostrým nástrojem vzor. Při metodě leptání se na nabarvené vejce nanáší pomocí psacího brku kyselina, která do barvy vyleptá vzor. Poté se kyselina opatrně setře. Místo dříve používané šťávy z kyselého zelí je dnes již užívána zředěná kyselina solná. Pouze zřídka užívanou technikou je bosfrování. Při ní je - stejně jako při batikování - na bílé či světle zbarvené vajíčko nanášen vosk; ten je však barevný a zůstává ponechán na skořápce. Kraslice jsou tradičním dárkem mezi příbuznými a přáteli. Na Neděli velikonoční také děti navštěvují své kmotry a dostávají od nich tři kraslice a velkou velikonoční housku (pletenec).

Walkowanie jajow - Koulení vajíček

Mezi dětmi je dodnes ve velké oblibě koulení malovaných vajíček po nakloněné dráze, připravené na zahradě nebo na louce. Vajíčka se ovšem kutálejí nakřivo, což činí hru pro děti zajímavou. Vejce, které se při hře trefí do jiného, vyhrává, a jeho vlastník získává kromě zasaženého vejce ještě i drobný peníz nebo bonbón. Tento zvyk byl dříve také spjat s magickými rituály plodnosti, jež měly napomáhat pro rolníky tak důležitému růstu trávy.

Jatšowny wogeń - Velikonoční ohně

Široce rozšířenou a velmi oblíbenou zvyklostí v období Velikonoc je pálení velikonočních ohňů. Vychází z víry v očistnou moc ohně, s níž se setkáme u mnoha národů. V současnosti je tento zvyk stále živý ve více než stu německo-lužickosrbských vesnic Dolní Lužice. V předvelikonočním období hromadí vesnická mládež dřevo a všemožný hořlavý odpad. Z tohoto materiálu pak na Bílou sobotu postaví pokud možno co největší a nejvyšší hranici. Ta stojí na nejvyšším pahorku v blízkosti obce, neboť se praví, že kam až dopadne stín ohně, tam bude zem úrodná. Oheň se zapálí o půlnoci. Mnohdy se mládenci ze sousedství pokoušejí zapálit hromadu dříví předčasně a postižené tak vystavit posměchu; místo se tak musí hlídat. Jakmile je již hranice zapálena, nezná rozjařilost mezí. Mladíci vysazují dveře a vrata ze závěsů a schovávají je, zakrývají komíny a provádějí ještě další nezbednosti. Ti vesničané, kteří se během masopustu projevili jako skrblíci a nesáhli příliš hluboko do kapsy, se musí mít při této příležitosti zvláště na pozoru.

Jatšowna woda - Velikonoční voda

Tento zvyk pochází patrně také z předkřesťanské doby. Souvisí s vírou, projevující se v řadě náboženství, že proudící voda je zdrojem čistoty a ozdravné síly. Velikonoční voda sloužila k omývání, kropil se s ní dobytek a místy se i stříkala na osoby, potkané cestou. Dříve chodily dívky pro čaromocnou léčivou velikonoční vodu ještě v noci před východem slunce na Neděli velikonoční.

Cestou k prameni či potoku a také při cestě zpět bylo třeba zachovávat úplné mlčení. Voda se nabírala v místě, kde proud přicházel ze směru vycházejícího slunce, tedy z východu. Na zpáteční cestě chlapci dívky různě strašili a pokoušeli se je přimět k tomu, aby promluvily. Pokud byl příkaz mlčení porušen, ztrácela velikonoční voda svou ozdravnou a zkrášlující moc. Taková dívka pak přinesla domů "upovídanou vodu" a byla předmětem posměchu.

Kolik lidí dnes ještě skutečně věří v účinky velikonoční vody? Přesnou odpověď nikdo nezná, ale snad se dosud některé dívky před ránem tajně vykradou z domu, aby si obstaraly vodu, slibující krásu.

Mezi živé dolnolužické zvyky patřilo až do 50 let také velikonoční zpívání církevních písní skupinami dívek na Velký pátek nebo o Neděli velikonoční.