Návštěvník spolkové země Braniborsko (německy Brandenburg) se v Dolní Lužici, ležící jižně od Berlína, setká s obyčeji a zvyklostmi, udržovanými zde usídlenými Lužickými Srby po staletí. Slovanské obyvatelstvo (v latinských a německých materiálech nazývané Vendi, Wenden) se v této oblasti usídlilo v 6. století a přetrvalo zde dodnes. Jeden ze slovanských kmenů, zaznamenaný v kronikách jako Lusizi (souvisí se jménem kraje Lužice), byl tvořen předky dnešních dolnolužických Srbů. Ti si do dnešní doby uchovali pestrou škálu zvyklostí. Většina z nich je stále živá; přitom je možno zaznamenat teritoriální rozdíly a odchylky.

Převážná část zvykoslovného kalendářního cyklu je předkřesťanského původu. Tak měl mít např. oheň o Velikonocích očistný účinek. Kohout coby symbol plodnosti stojí u řady zvyků ve středu dění - jeho zabití bylo spojováno s novými silami růstu a prosperity. Pohled na dějiny Lužických Srbů (tzv. Wenden) v Dolní Lužici ukazuje ale také jasně, že tradiční udržování lužickosrbských lidových zvyků na vesnici bylo rozhodujícím faktorem pro uchování národní osobitosti. Nikde jinde v Lužici nebyly podmínky pro lužickosrbský lid tak tísnivé, jako v pruské části Dolní Lužice. Nesčetné zákazy mateřské dolnolužické srbštiny, plánovitá germanizace pomocí školy a kostela, ale i pruská pochodová hudba při slavnostních příležitostech a nařízené organizování německého sborového zpěvu - to vše mělo za následek ústup bohatého lužickosrbského repertoáru lidových písní.

Tak důrazně a cíleně, jako v markrabství Dolní Lužice (pozdější braniborské části Pruska) se nikde jinde proti "wendskému národnímu charakteru" - jak zněl oficiální termín - nepostupovalo. V souvislosti se založením vrchního konsorcia ve městě Lubin (německy Lübben) v roce 1667 vznikla knížecí zemská církev, jež poté stála po všechna následující období na pozicích státem podporované germanizační politiky. Podle nařízení knížete Christiana I. byl již v polovině 17 století vypracován plán postupné úplné likvidace lužickosrbského jazyka, který byl v následujících stoletích prováděn s pruskou tvrdostí a úporností.

Od roku 1728 bylo po kazatelích v Dolní Lužici požadováno, nepřipustit žádné dítě bez dostatečné znalosti němčiny k přijímání. Není tak divu, že na rozdíl od saské Horní Lužice, domova hornolužických Srbů, byly podmínky k uchování národní osobitosti v Dolní Lužici podstatně horší; germanizační tlak se projevil na míře asimilace.

Jen v 17. a 18. století bylo s pomocí této politiky poněmčeno téměř 300 lužickosrbských vesnic. Přísná protisrbská jazyková politika doznala v 19. století pouze krátkých přerušení. Měšťanské lužickosrbské národní hnutí, vedené ve znamení osvícenství, se tak nemohlo prosadit; všechny organizované snahy o národní práva byly zadušeny již v zárodku.

Vznik sjednocené Německé říše v roce 1871 znamenal další zhoršení situace. Atmosféra německého nacionalismu zostřila antisrbskou politiku - především v Dolní Lužici. Prezident provincie Braniborsko požadoval v roce 1896 po státu, církvi a veřejnosti poněmčení "zbytků Wendů".

Ani po vzniku Domowiny, střešní organizace všech lužickosrbských spolků v Horní i Dolní Lužici v roce 1912, tlak pruských úřadů především na faráře a učitele neochaboval. Již pouhé kontakty dolnolužických Srbů s představiteli národního hnutí v Horní Lužici byly považovány za panslovanské snahy či dokonce za vlastizradu. Možnosti působení Domowiny v Dolní Lužici tak byly značně limitované.

Přesto, a snad právě proto, to byly venkovské pospolitosti, kde po staletí docházelo k využívání limitovaných možností zachovat lužickosrbskou kulturní identitu. Společné činnosti, především přástky, byly zároveň místem udržování mnoha lužickosrbských zvyklostí a obyčejů. Zde se plánovaly všechny sváteční aktivity mládeže během ročního kalendářního cyklu, zde se předávaly lidové písně z generace na generaci. Každý rok se vesnická komunita naučila tři nové písně. V knize "Lidové písně horno- a dolnolužických Srbů" tak v polovině 19. století autoři J. A. Smoler a J. L. Haupt shromáždili téměř 500 lužickosrbských zpěvů. Dnes již počet tiskem vydaných písní daleko přesahuje tisícovku.

Dodnes je v Dolní Lužici dosud příležitostně možno potkat ženy ve všedním dolnolužickosrbském lidovém oděvu. O některých víkendových dnech pak lze spatřit i mnoho dívek a mladých žen. oblečených do krásných svátečních krojů při příležitosti svátků a obyčejů. Předávání lidových zvyklostí a obyčejů v Dolní Lužici je tak možno, nahlíženo ze zorného úhlu historického vývoje, vidět jako div. Bylo by možno se ptát: byla u jeho kořenů pouze hrdost na krásu a bohatost vlastní kultury či spíše vzdor vůči zesměšňování a vůle k uchování vlastní slovanské identity? Bezpochyby oba tyto prvky stejně jako ještě mnoho dalších způsobily, že se v tomto koutě Německa dochovalo tolik jedinečných tradic.

Zvyky a obyčeje se vyznačují sociálním charakterem: musí existovat určitá skupina či celá vesnická pospolitost, udržující zvyk. Naopak uchovávání zvyku bylo a stále je rozhodujícím činitelem při vzniku pocitu sounáležitosti určité skupiny. Stálým opakováním se zvyk stává pevnou tradicí. Každá zvyklost má své dějiny a prošla vývojem. Tak, jak se jednotlivé skupiny měnily, měnily se i zvyky a dokonce jejich funkce, které se často prolínaly a mísily. Zvykoslovný svět není ničím statickým - vyznačuje se naopak dynamikou. Osobitý lužickosrbský původ zvykosloví však přetrval jako jeho základ i během vývoje, a tak by tomu mělo být i do budoucna. "Starosrbské zvyky" tak mají svou cenu a význam pro přítomnost i budoucnost. Významné je i uvědomění si skutečnosti, že lidová kultura Lužických Srbů byla a je důležitým pojítkem mezi německou a lužickosrbskou populací. Její význam bude v rámci snah o vznik jednotné Evropy a při vytváření vazeb k sousedním slovanským národům dokonce ještě vzrůstat.

Max Šurmann