Lužičtí Srbové v Dolní Lužici

Lužičtí Srbové žijící na území Dolní Lužice jsou potomky kmene Lužičanů (Lusici), kteří kdysi dali této bažinaté krajině jméno "Łužica". Jejich mateřština, dolnolužická srbština, je v lecčem podobná polštině, zatímco hornolužická srbština má mnoho společného s češtinou. Uveďme si jako příklad slovo "hora": v polštině i v dolnolužické srbštině nacházíme tvar "gora/góra", ale v češtině i v hornolužické srbštině je totožný výraz "hora".

Etnické označení příslušníka tohoto malého slovanského národa zní v hornolužické i v dolnolužické srbštině stejně, totiž "Serb", ale Dolnolužičané - tedy "Dolne Serby" - jsou spíše zvyklí na německé pojmenování "Wenden" než "Sorben". Zde zřejmě sehrálo kromě tradice určitou roli i období NDR, kdy SED použila Lužických Srbů jako vzorového modelu pro příkladné řešení marxisticko-leninské národnostní politiky. Zkušenosti dolnolužických Srbů s "diktaturou dělnické třídy" byly výrazně horší, nežli měli Srbové v Horní Lužici. Tak byla například v září 1946 v obci Wjerbno/Werben v Blatech/Spreewald založena Domowina, avšak úřady ji opět rozpustily a teprve v roce 1949 znovu povolily. Nejvyšší představitel SED v okrese Chotěbuz-venkov usiloval o to, aby jakékoli pokusy slovanského obyvatelstva o rovnoprávnost v praxi byly již v zárodku potlačeny. 5. srpna 1946 před obecními volbami zamítl lužickosrbské kandidáty navržené Domowinou a prohlasil, že "v naší oblasti nemůže být ani řeči o srbském národním hnutí", a to přesto, že v tomto okrese až do konce 2. světové války představovali Lužičtí Srbové většinu tamního obyvatelstva.

Zatímco hornolužičtí Srbové byli ruskými okupačními úřady bráni v úvahu a podporováni, "slovanští bratři" byli naopak k Srbům v Dolní Lužici až nápadně zdrženliví. To je zřejmě možno připsat na účet oblastním funkcionářům SED, kteří tento malý národ označili za reakční kvůli jeho lpění na křesťanské víře a nedostatku nadšení pro komunistické cíle. Teprve pod tlakem saského "Zákona na ochranu práv lužickosrbského obyvatelstva", schváleného v Drážďanech v březnu 1948, přijal se zpožděním braniborský zemský sněm v roce 1950 "Vládní výnos o podpoře a rozvoji lužickosrbské kultury", který však sotva něco změnil v chování krajské stranické vrchnosti v dosavadní málo vstřícné politice vůči Lužickým Srbům.

Roku 1952 byla v Chotěbuzi zřízena tzv. Srbská vyšší škola (později přejmenovaná na Srbskou rozšířenou vyšší školu), dnešní Dolnolužické gymnázium. Přesto v dolnolužické jazykové oblasti neexistovaly a dodnes neexistují ani základní školy s lužickosrbským vyučovacím jazykem. Je tu pouze několik škol, kde se slovanská mateřština vyučuje jako volitelný předmět. Počet těchto škol, stejně jako počet dětí, které se této výuky zúčastňují, se podle příslušných opatření v oblasti školství za bývalé NDR podstatně zmenšil. Dodnes jsou tedy Srbové v Dolní Lužici analfabety, pokud jde o jejich mateřskou řeč. Na dolnolužickém gymnáziu se ji začínají učit teprve od sedmého ročníku. Důsledkem germanizační politiky v tomto století je fakt, že dochazí k přechodu od dřívější německo-srbské dvojjazyčnosti k užívání jediného jazyka - němčiny, a to především u mladé generace. Přesto se hlásí stále ještě překvapivě mnoho Dolnolužičanů ke svému "vendskému" původu a ke tradicím zděděným po předcích. To je možno pozorovat v udržování prastarých zvýků, které v současné době prochází etapou oživení. Kořeny těchto tradic je nutno hledat až kdesi v předkřesťanském období.

V roce 1574 byla vytištěna první lužickosrbská kniha. Byl to dolnolužický náboženský zpěvník a malý katechismus. Od roku 1848 - s výjimkou nacistické éry a prvních poválečných let - vycházely nepřetržitě dolnolužickosrbské noviny. V roce 1956 bylo zahájeno rozhlasové vysílání v dolnolužické srbštině. Od Velikonoc roku 1992 vysílá Ostdeutscher Rundfunk (ORB) jednou za měsíc půlhodinový televizní program v dolnolužické řeči.

Ještě před sto lety žilo v Dolní Lužici více než 70 000 "Vendů", tedy přislušníků slovanského etnika. V současné době se jejich počet odhaduje nanejvýš na 20 000 osob. Hrozí nebezpečí, že zmizí z etnografické mapy Evropy, nebudou-li konečně přijata účinná opatření, aby řeč a kultura tohoto malého národa zůstala i v budoucnosti zachována.

Werner Měškank, Dolnolužické muzeum v Chotěbuzi

Další informace Vám poskytne: "Lodka"
Augusta-Bebelowa droga 82
D-03046 Chośebuz / Cottbus
Lužice
Německo

tel. 0355-48576-469
fax. 0355-48576-469
email: stiftung-lodka@sorben.com