WITAJĆE K NAM DO ŁUŽICY / VÍTÁME VÁS U NÁS V LUŽICI !

Cizince, kteři cestují po Lužici nebo sem přijedou na návštěvu, nepochybně zaujmou dvojjazyčné nápisy na místních tabulích, na nádražích, na tabulkách s označením názvů ulic nebo na mapách, takže si uvědomí výjimečnost tohoto území. V této části Německa má odedávna svou vlast nejmenší slovanský národ. Jsou to sice němečtí státní příslušníci, avšak jejich mateřštinou je slovanská řeč.

Lužice. Tak zní zeměpisné označení pro území, rozkládající se mezi četnými rameny řeky Sprévy v dolnolužických Blatech/Spreewald na severu a Lužickou pahorkatinou/Lausitzer Bergland na jihu. Na mapě ji najdeme na jihovýchodě Braniborska a ve východní části Saska.

V 6. století se na území dnešní Dolní Lužice usadil západoslovanský kmen, v latinských záznamech označovaný jako Lusici. V téže době byl celý rozsáhlý prostor mezi řekami Sálou a Labem na západě a Kwisou, Nisou a Odrou na východě osídlen a postupně kultivován mnoha dalšími slovanskými kmeny. V Horní Lužici to byl kmen Milčanů, který si založil svá sídla v místech, kde řeku Sprévu protínala prastará obchodní cesta z Kolína nad Rýnem do Kyjeva. Četná hradiště jsou dodnes němými svědky oné dávné epochy.

Následovala staletí neklidných dějin plných změn s překvapivým výsledkem, že potomci oněch slovanských kmenů dosud žijí v oblastech kolem Budyšín - Budyšin/Bautzen, Kamjenc/Kamenz, Wojerecy/Hoyerswerda, Běła Woda/Weißwasser, Grodk/Spremberg, Chotěbuz- Chośebuz/Cottbus, Lubnjow/Lübbenau a Gubin/Guben. Uchovali si dosud svou řeč a osobitou kulturu a tvoří malý národ zvaný Lužičtí Srbové. Někdy se setkáváme s pojmenováním Vendové/něm. Wenden. Toto slovo pochází původně z latiny a byly jím ve středověku označovány souhrnně různé slovanské kmeny. Fakt, že Lužičtí Srbové vůbec ještě existují, je o to překvapivější, když uvážíme, že nikdy ve své historii nevytvořili svůj vlastní stát. Území, na kterém sídlili, a počet příslušníků tohoto malého národa se neustále postupně zmenšovaly. Dnes je jich asi 60 000 a jsou vlastně menšinou ve své vlasti.

Dějiny Lužických Srbů byly ovlivňovány různými silami. Byly to francko-germánské kmeny, které v průběhu 10. a 11. století upíraly Slovanům politickou nezávislost a přisoudily jim roli podmaněného národa, nebo šíření křesťanství, které jim (jako náhradu?) umožnilo podílet se na kulturním rozvoji středoevropské civilizace, či přichod franckých, vlámských, durynských a saských zemědělců na konci 12. století. Ti položili základ k trvalému soužití západní německé kultury s východní kulturou slovanskou. Značný vliv měla od poloviny 19. století industrializace. Ta začala rozleptávat dřívější venkovskou zemědělskou strukturu a dospěla až k těm soudobým obludám z oceli, které přeorávají rodnou zemi Lužických Srbů, aby v ní našly, co tam "čert zahrabal", jak o tom zpívá lužickosrbská mládež v jedné písni o hnědém uhlí.

V průběhu času vedl odlišný vývoj v různých částech Lužice k územním zvláštnostem. V současnosti rozeznáváme v podstatě pět lužickosrbských oblastí: zemědělský kraj od severního okraje Lužické pahorkatiny až k oblasti plné rybníků ve střední části Lužice tvoří území, kde žijí převážně evangelíci z Budyšínska. Na západ odtud až k Halštrovským horám (Elstraer Berge) a na sever až do okolí městečka Kulow/Wittichenau v mírně zvlněné krajině s úrodnou půdou žijí katoličtí Srbové.

Město Wojerecy/Hoyerswerda dává název písčité neúrodné krajině s borovými lesy, stejně jako městečko Slepo/Schleife je střediskem stejnojmenné oblasti. V obou posledně jmenovaných a také v páté a současně svou plochou největší oblasti - v Dolní Lužici - změnily tvářnost krajiny haldy skrývek a povrchové doly, ačkoliv v minulosti tu všude bývala poklidná, zádumčivá lesnatá rovina. Nejznámější částí Dolní Lužice jsou jistě Blata/Spreewald - kraj, protkaný stovkami kanálů, nesčetnými rameny řeky Sprévy, který má obzvláštní romantické kouzlo.

K vnějším odlišnostem těchto pěti oblastí patří jednak přírodní podmínky (zda je půda úrodná či písčitá, krajina lesnatá či plná rybníků a říček, kopcovitá či rovinatá) avšak existují i rozdíly v tradičním způsobu stavění obydlí. V Lužici převládaly v 19. století čtyři druhy venkovských staveb. Byly tu srubovité stavby kryté slaměnými došky, což nebývaly pouze zemědělské usedlosti, ale tímto způsobem se stavěly i vesnické kostely. Statky s jednopatrovými hrázděnými budovami s masivní přízemní částí a kombinované domky s prvky srubové i hrázděné architektury v Lužické pahorkatině, které tu vznikly snad již při osídlování tohoto kraje franckými a saskými rolníky, vtiskly ráz tamější krajině. A konečně domy z pálených cihel, pocházející z konce 19. století, z nichž se ve střední Lužici po zhoubných požárech stavěly celé vesnice.

Dalším vnějším rysem, jímž se uvedené oblasti od sebe odlišují, jsou lidové kroje, které mimo jiné označují také příslušnost k náboženské víře. Je známo, že v období rozkvětu lidových krojů na začátku 19. století se nosilo v Lužici jedenáct různých druhů krojů podle jednotlivých oblastí. Od počátku industrializace byly však kroje stále více vytlačovány z každodenního užívání. Ve čtyřech z výše uvedených pěti oblastí jsou lidové kroje dosud živým projevem folkloru. Budete-li mít trochu štěstí. potkáte ještě tu a tam starší ženy v krojích, které nepodléhají změnám vrtošivé módy. Je to zřejmě již poslední generace, pro kterou je kroj každodenním oděvem. Stále častěji však obléká kroje i mladá generace, ovšem pouze při mimořádných příležitostech (slavnosti, vystoupení národopisných souborů apod.).

Do Lužice vede mnoho cest.

Po středověké "královské cestě" (via regia), nazývané rovněž "solnou stezkou", se dostaneme do Budyšína, města s tisíciletou historií a působivým panoramatem mnoha středověkých věží. Zde se dnes nachází většina lužickosrbských kulturních institucí. Po proudu Sprévy se dostaneme směrem na sever do tzv. hole ("hola" je rozsáhlá písčitá rovina porostlá borovými lesy) až k Chotěbuzi, v jejímž okolí žijí v desítkách vesnic dolnolužičtí Srbové, označovaní často názvem Vendové.

Kdo se cílevědomě zabývá studiem krajiny i lidí, nemusí vynakládat příliš mnoho úsilí, aby poznal originální životní styl Lužických Srbů, který se odlišuje od ostatních venkovských oblastí Německa, ba celé střední Evropy. Od doby industrializace je sice stále víc zatlačován do soukromé sféry života, avšak můžeme se s ním seznámit i na veřejnosti, a to na poli kultury. Obzvláště zde je lužickosrbský národ schopen z vlastních vnitřních zdrojů držet krok se všeobecným vývojem. Lužickosrbské i dvojjazyčné mateřské školy, základní školy a gymnázia, jakož i možnost vysokoškolského vzdělání v lužické srbštině a lužickosrbské sdělovací prostředky jsou mimo výchovy v rodinném prostředí důležitými předpoklady pro zachování a další rozvoj lužickosrbského jazyka a kultury. Evangelické i katolické bohoslužby v srbské řeči doprovázené kolektivním zpěvem, což ukazuje na těsný vztah mezi zbožností a národním cítěním, jsou stejně tak důkazem životní síly tohoto malého národa, jako mnohostranná činnost profesionálních umělců a institucí, aktivita dobrovolných organizátorů ve spolcích a souborech, vesnických kolektivů i nadaných jednotlivců s tvůrčími schopnostmi.

Pro odpověď na otázku, zdali naši vnukové budou ještě na lužickosrbskou řeč a kulturu pohlížet jako na svou vlastní, bude rozhodující, zda bude společnost jejich srbské rodiče a prarodiče pociťovat jako prvky obohacení nebo jako nepotřebnou přítěž a zda oni sami budou natolik uvědomělí, že budou i nadále chtít existovat jako slovanská menšina.

Marko Kowar, Budyšin

Další informace Vám poskytne:

Serbska kulturna informacija
Póstowe naměsto 2
D-02625 Budyšin/Bautzen
Lužice
Německo

tel. + (03591) 42105
fax. +(03591) 42811
email. stiftung-ski@sorben.com